Myanmar 2019.I: Odlet & Přílet

Protože se nacházíme v časech, kdy cestování je kratochvíle nám vícebuněčným organismům odepřená, rozhodnul jsem se publikovat zápisky z cesty po Myanmaru, kterou jsem podniknul skoro na týden přesně před dvěma lety. Snad vás jejich čtení potěší, stejně jako mne těšilo příhody prožít a zapsat. Text je lehce dopilován, neboť s notebookem uprostřed jihovýchodní Asie a s plánem tak těsným, jak jen trenýrky mohou být, se semtam stylistická chybka nutně vloudí. Všechny fotky jsou bez úprav a postprocesingu – tak, jak fotony dopadly, tak tady jsou – na cestách nechci trávit čas hledáním správného světla, kompozice a okamžiku, raději vnímám svět tak říkajíc napřímo, ne přes hledáček fotoaparátu.

---

မင်္ဂလာပါကျနော့်သူငယ်ချင်း,

jak již někteří víte, jsem opět na cestách, a Ti, kteří mne znají lépe, vědí i o mých grafomanských sklonech, když nespím ve své posteli, takže mi dovolte zabavit vás u ranního pracovního rozjimání nad tématem “proč jsem do kanclu dneska vůbec šel?”.

Odjezd z Prahy byl relativně klidný, jako zodpovědný cestovatel všemi větry ošlehaný jsem měl zabaleno již 60 minut před převozem na letiště a s taxikářem jsme dokonce splkli na téma Asie (pán se měsíc zpátky vrátil z Viet Namu a moc si to pochvaloval). Jako nejlevnější a zároveň nejpohodlnější byl let s Qatar Airways přes Dauhá do Bangkoku, což byla příjemná změna od Aeroflotu a Šeremetěva – pokud můžete, této trase se na cestách vyhněte.

Po nástupu do letadla se prostor stal poněkud multikulturnějším. Sledovat, jak se vedle sebe snaží nacpat Bubáci (čti plně burkované ženy) a Vietnamci a domluvit se, jestli se ten kufr s výbušninou vleze vedle kufru s česko-vietnamským exportem ve formě kvalitního pervitinu, moji mysl bavilo hezkých pár chvilek. Když se však ozval kapitán, že budeme konečně rolovat na runway, poněkud jsem zpozorněl, neboť až po chvíli jsem zvuk, který zněl jako když se člověk snaží dostat mrmla z krku, identifikoval jako katarskou arabštinu. Běžně jsem zkontroloval, jestli není výročí 9/11 – kupodivu pátého ledna nebylo – a v klidu jsem si začal užívat let. Bohužel zprvu dvě volná sedadla vedle mne obsadil nějaký jihoasijský kolega, takže pocit, že letím v první třídě byl rychle zmařen, na druhou stranu okouzlující letušky Qatar Airways, chutná krmě (chicken tikka masala) a štědrost palubního baru mi i tak dávaly pocit výjimečnosti. V Kataru se počáteční štestí začalo poněkud odvracet, neboť navazující let měl zpoždění asi 3 hodiny, takže jsem se do Thajska dostal ve stavu cigánských hraček (tj. dolámaný), ale i tak jsem se těšil na následující dva a půl týdne.

Sledovat, jak se vedle sebe snaží nacpat Bubáci a Vietnamci a domluvit se, jestli se ten kufr s výbušninou vleze vedle kufru s česko-vietnamským exportem ve formě kvalitního pervitinu, moji mysl bavilo hezkých pár chvilek.

Vzhledem k mým neblahým zkušnostem s Bangkokem, Khao San (místní party street) a ladyboys jsem se letos raději ubytoval v hotýlku kousek od stanice Skytrainu (Bangkokská nadzemní dráha). Až když jsem přišel na pokoj, pochopil jsem, že ta 1 a půl hvězdička na Google není pro nic za nic a 7.5 na Booking je chucpe jak prase. Pravděpodobně vítěz nejhoršího hotelu v Bangkoku – schován v průchodu alá hala 6F v pražské Sapě, klimatizace jen na dvě polohy “vypnuto” a “severní pól” a koupelna jako z Ruzyňské věznice. Povečeřel jsem v místní seafood chinese restaurant, která mne primárně zaujala výzdobou jako obchod s LED osvětlením – chutné krevety se spicy sauce a pivo (250 Kč) byla dobrá volba, jen jsem si jaksi zapomenul objednat i rýži, takže se konzumace změnila v divoký závod mezi krevetami s “pěti papričkami” a hasicími účinky piva Chang. V Bangkoku se konal již čtvrtý ročník tradičního kulturního festivalu, nicméně jsem nezůstal u okrojovaných tanečnic dlouho a šel brzo na kutě. Po ranním probuzení a odjezdem taxi směr letiště jsem za pár hodin vystupoval v Yangonu, Myanmě.

• 

• 

• 

• 

Zde si dovolím udělat malou odbočku ohledně Barmy a jejího lingvistického pozadí. Úřední jazyk barmština je sino-tibetský jazyk (tj. stejná skupina jako mandarínská čínština, tibetština, atd.) Je sice tonálním jazykem (tj. výška hlasu, s jakou člověk mluví, modifikuje význam slov), ale má pouze tonální rejstřík (tón vysoký, nízký a chrchlavý – a s tím posledním si nedělám srandu), ne však tónalní kontury (tj. stoupavý/klesavý/stoupavě klesavý tón) jako např. již zmíněná mandarínština. Změny významu tónem nejsou tak markatní, jako v jiných okolních jazycích, nicméně i tak je to pro nás mluva víceméně nezkousnutelná.

Stát se jmenuje dle lidu Bamar, nicméně protože barmština má (jako spousta dalších jazyků v okolí) tzv. rejstříky – tj. jedna věc se řekne jinak v hovorovém a spisovném modu – dochází zde k dichotomii, kdy v hovorové barmštině je označení země Barma (vyslovováno Bámá, anglický přepis je pak Burma) a v “slušnější” barmštině jde o Myanmar (vyslovováno Mjanmá). Fonologicky a etymologicky jsou to slova uchoslyšně velmi podobná. Vojenská junta sice zemi přejmenovala z Burmy na Myanmar, význam je však stále stejný. Podobný posun nastal v názvech měst, tudíž “Rangoon”, čteno Rangún, je nyní “Yangon”, čteno Jangon.

Další pikoškou je Barmské písmo – jako většina ne-čínských písem v regionu vychází z brahmánského písma, má tedy indický původ (jeho ukázku ostatně můžete vidět na začátku – ta změt znaků se čte mingalaba džano sanidžin, což znamená “ahoj, příteli”). Je to slabiková abugida (tj. slabiky jsou definovány úplně, včetně souhlásky (na rozdíl od např. arabského abdžadu, kde samohlásky vyplývají z kontextu), která je naprosto předimenzovaná. Barmánci jsou totiž schopni v písmu zapisovat nejen barmštinu, ale i Pálí, což je indoevropský jazyk Tripitaky – která je v zdejším teravádovém buddhismu hojně studována – tudíž je složitost zápisu a kombinací až neuvěřitelná. Pozitivní je, že spousta anglických slov byla to barmštiny převzata, takže slovu rit’n každý rozumí a chápe, že se člověk chce vrátit domů – což jsem upřímně, po pár hodinách na místě, chtěl i já.

Když jsem následně uviděl fasády místních domů, do mysli se mi nečekeně vloudilo slovo mykologie.

Po příletu do Rangúnu jsem se ubytoval v levném, ale slušném hotelu Bahosi kousek od centra, který jsem prozřetelně zabookoval již předchozí den. Když jsem pak vyšel na procházku městem, nebylo mi vskutku nejlíp – cloumala se mnou nepříjemná bronchitida (a cloumá doteď), takže nálada rozhodně nebyla ťip-ťop a na dobrodružství jsem moc myšlenky neměl. Když jsem následně uviděl fasády místních domů, do mysli se mi nečekeně vloudilo slovo mykologie. Drtivá většina z nich je totiž pokryta černou plísní v neuvěřitelném rozsahu. Ano, ten dům vlevo dole původně býval bílý. Místní tomuto jevu nevěnují příliš pozornosti, nicméně sporologický rozbor jejich plic bych nechtěl vidět a děsila mne představa rozboru těch mých.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Pokračovaní příště…