Hudební asociativum: Oxygène

Předtím, než skočím do pověstné králičí nory, musím předeslat, že text nemá cenu konzumovat bez vložených mediálních ukázek. Doporučuji tedy nasadit sluchátka, či zesilovač vytočit na 11.

Už dlouhou dobu jsem chtěl napsat pár slov o Jarreho albu Oxygène, které považuji za jeden z nejrevolučnějších hudbeních počinů od doby, kdy někoho napadlo opustit pentatonickou stupnici a do oktávy narvat o nějaký ten tón navíc, a věru, inspirace si cestu našla sama.

Nechci se dlouze rozepisovat proč francouzský hudební počin z roku 1976 stavím na tak vysokou příčku – myslím, že hovoří samo za sebe – všem tudíž doporučuji album si poslechnout, a to v celku. Věnovat 40 minut hudbě jako primárnímu senzorickému vjemu, ne jako stafáže při přípravě ranního turka. Vím, že je to luxus, který si v moderní době bohužel často nedopřáváme, ale tahle kompozice si pozornost opravdu zaslouží.

Vedle totální hudební aktuálnosti díla i 46 let po jeho uvedení jde zároveň o technologický zázrak – v době vzniku totiž jakékoli funkční (potažmo dostupné) digitální počítače pro tvorbu hudby jednoduše neexistovaly. Vše, co posluchač vstřebává, je výsledek analogové syntézy, bez kouzel digitální postprodukce, stříhů a nekonečných oprav. Na primitivní elektronické nástroje je hráno ručně, dokonce bez použití sequenceru (ten si nechal Jean-Michel Jarre na zakázku vyrobit až pro následující album Équinoxe z roku 1978). Pokud u ukázek níže porovnáme sound Oxygène například s klasickým albem Radio-Aktivität od Kraftwerk (rok 1975, ideální reprezentativní vzorek tehdy špičkové elektronické tvorby, taktéž konceptuální album, i když ekologický podtón stejnojmenné skladby je až dodatečným tématem – byl přidán až po havárii v Černobylu), myslím, že i lehce amuzikální čtenář pozná rozdíl v lahodnosti modernímu uchu.

Tyto ukázky jsem vybral jako nejznámější (a nejpřístupnější) z obou alb, společně s originální videoklipy, které docela účinně nastiňují, o jak daleké hudební historii zde kontemplujeme. Zároveň musím zmínit, že Kraftwerk nijak nezatracuji, naopak – za špičku tvorby čtveřice z Düsseldorfu považuji Die Mensh Maschine z roku 1978, které je dle mého naprosto základním kamenem, z něhož vychází techno, house i trance. Jeden příklad za všechny.

Nicméně zpět k Oxygène. Většina i laické populace zná právě Oxygène (part IV) z ukázky výše. Ta mimochodem melodicky vychází ze skladby Popcorn od Gershona Kingsleyho z roku 1969, kterou známe v našich končinách spíše ve východní aranži z oblíbeného seriálu Ну, погоди!, či v totálním nářezu Jirky Korna, který jako jeden z mnoha skladbu obohatil textem, jenž si sice zachovává originální narážku na slanou pochutinu, avšak mandličkovým jádrem sdělení je spíše neopětovaná láska a nemožnost pozorovat Tyndallův jev.

Přes popularitu čtvrté části francouzova magnae operis je pro mne stěžejní skladbou alba druhá v pořadí, nápaditě pojmenovaná Oxygène (part II). Z muzikologického hlediska jde o kus v 6/8 rytmu (pro nemuzikanty – zlomky zde nekrátíme) s krásnou ukázkou bassa ostinata napsaný v G-moll, což je pro zajímavost stupnice, v níž W. A. Mozart realizoval svoje nejtesknější skladby – třeba naprosto fenomenální Symfonii č. 40 v G-moll (K550).

Strukturálně lze dílo rozdělit na tři části – intro, které skrze neuvěřitelnou kosmírnou gradaci v čase 1:37 přejde v melodické jádro, jehož hlavní téma (mezi jinými) obsahuje 66 (!!) po sobě jdoucích, neopakujících se osminových not, což z melodie dělá něco na úrovní Tokáty a Fugy v D-moll (BWV 565), připisované J. S. Bachovi, tedy věc v hudbě po roce 1960 (odhlédnuvši od jazzových masturbací) naprosto nevídaná. Ostatně pozorný posluchač si musí všimnout vedle jisté melodické podobnosti s Johannem Sebastianem i barokní harmonizace se vždypřítomným arpeggiem snad ve stylu brisé, které, mimochodem, docela nápaditě polymetricky ornamentuje výslednou strukturu. Třetí, nejdelší část je melodicky jakoby improvizovaná consekvence, která se ke konci skladby zdánlivě ztrácí v mlžném oparu Öpik–Oortova oblaku. Ostatně…

…toto možná až příliš poetické přirovnání předesílá můj osobní postoj k dílu, jehož každý poslech má tendenci ve mne spustit touhou po cestování vesmírnem – prolétat planetárními systémy, ve stavu beztíže a bezstarostnosti sledovat gravitační zakřivení světla akrečního disku černých děr a konečně vidět odraz Saturnu v hladině metanových moří jeho souputníka Titanu.

Nečekané inspirace

Zlomovou motivací k napsání této statě však nebyla trestuhodná neznalost Oxygène v mém okolí, ale zjištění na šikovném portálu muzikanta, že se moje srdcová záležitost dostala do rukou bílým chlapcům s názory. Zaujaly mne totiž tři crossovery do hiphopu, které myslím docela dobře vystihují sílu samplingu, tedy možnost vytvořit něco zcela nového, stojíce na ramenou obrů. (samozřejmě existuje spousta elektronických coverů, ale tam ona zajímavost přesahu do zcela jiného žánru přirozeně chybí).

První z nalezených je dílko německé provenience Harleckinz – What Time Is It? (ZeitGeist 2.0.0.0) z roku 2000. Možná nečekaný původ je docela pochopitelný – Jean-Michel Jarre je dle mého v Evropě daleko známější než ve Spojených Státech, kde progresivní elektronika nikdy neměla na růžích ustláno. Na rozdíl od, ježíšmarjá, od něčeho nazvaného C.C.M., nebo nedejbože aktuálního popelektronického odpadu.

Druhým docela zajímavým počinem jsou kanadští Psych Ward se skladbou Biophyzix z roku 2012. Jak je vidět, hoši se s 6/8 rytmem originálu (přičemž hopec je tradiční 4/4) poprali o poznání hůře než Harleckinz – smyčky z Oxygène ne vždy dobře sedí, místy i dost trhají uši. Nicméně kvůli videu z chemické laboratoře (ano, doslova tu rozebíráme kyslík), psychovizáži a celkové übernasranosti si zde zmínku zaslouží.

Jako pověstnou třešničku na dortu jsem si však nechal track od našich severních sousedů. Parias a jejich Moje Miasto Wybuchnie, taktéž z roku 2012, má excelentní flow, bass tak akorát hluboký a problém s nekompatibilními rytmy vyřešili použitím pouze jednoduché smyčky z originálu, která funguje přesně tak, jak má. Upřímně, tento diktát nečekaně přirostl k mému srdci i kvůli textu, který, i přes podobnost polštiny s češtinou, pro mne skrýval jisté tajemno. Útržky jako “chodniki są z semtexu” či “słowa jak granaty, jak butelki z nitro” anarchistickou stránku mé duše totiž nenechaly chladnou.

Použití moderních možností strojového překladu bylo nabíledni. Bohužel Microsoft Bing ani Google Translate moji touhu po detailu moc neuspokojili, vyzkoušel jsem tedy novou hvězdu na předkladatelském nebi – DeepL a nutno říct, že kvalita výsledného překladu mne vskutku vyrazila dech. DeepL se úspěšně popral s de facto volnou básní a až na malá zaškobrtnutí semotamo se polské flow s překladem níže poslouchá samo (sic!). Takže šup, tvrdé beaty na max, molotovy do ruky a jedem! Kyslíku zdar!

Moje Město Vybuchne

V těchto ulicích není potřeba mnoho, aby se rozpoutalo šílenství,
Spící noc tři dva jedna nula výstřel.
Nepotřebujete k tomu mnoho, jen správnou výmluvu,
A moje město vybuchne, jeho chodníky jsou ze semtexu.
Jeho srdce pumpuje nitro místo krve,
Mozek odpálí pojistku a otevře realitu klíčem.
A lidé spí, někteří se proměnili v plast,
Plastové kosti a plastové masky.
Přiložte ucho k chodníku a otevřete oči,
Nadechněte se vzduchu do plic a vykřičte ho na celý život.
Zvedněte kámen a pociťte dávku adrenalinu,
Nalijte barvu do hasicího přístroje a rozbijte s ní výlohu.
Žijte, milujte, mluvte, pište, cokoli chcete dělat,
Sny jsou krásné, ale ze snu se život utkat nedá.
Nalijte benzín do láhve a podívejte se na své lidi,
Zatněte pěsti za to, čemu věříte Je čas se pohnout.
Moje město vybuchne! [Eldo]

Nultá hodina je blízko, i když to není Londýn ani Bagdád,
Zeptají se, co bylo tou jiskrou, a budou vědět, že je to pravda.
Zeptají se, kdo to udělal, a vy jim odpovíte,
Pariah provokatér M I C rozbuška.
Z kazatelny křičí, že za to brzy draze zaplatí,
Město vybuchne, naše srdce už hoří.
Nemám schizofrenii a často slyším hlasy,
Příliš mnoho lží a promarněných příležitostí – dost!
Nevíte, kolik je hodin, užijte si každý okamžik,
Když se z jednoho slova může stát láhev benzínu.
Něco jako v L.A. v roce 92′ pro nás je to den soudu,
pro ně den zkázy.
Nevěříme na pohádky, které jsou již za námi,
Dnes pálíme ty, kteří si to myslí, a půdu pod jejich nohama.
Žádný šašek nás nemůže připravit o naše sny,
Pojďme to udělat společně se zvukem, pohybem a obrazem. [Pelson]

Město se rozzuří, vyběhnu na ulici,
Nálož emocí někde vybuchne s výkřikem.
Šátek přes obličej černé lidské postavy,
A v ohni hořících aut se lesknou jen oči.
Na stole se hromadila lidská naivita,
Granátem svět lhal Otírám si krev z bot.
Vystřelím na kanystry pojistku,
Se srdcem jako kámen ve sklech nádherných výkladů.
Vyprskl jsem smíchy na břehu galerií,
Jejich dnešní píseň má barvu pochybností.
Salva močení v redakcích parlamentů,
kde chamík klel v pavím peří.
Vystupuji na jeviště se zápalem fanatika,
Na tyhle těžké beaty rozjedu celý klub.
Slova jako granáty jako lahve s nitrem,
Se zapáleným vědomím můžete vše změnit. [Włodi]

Moje Miasto Wybuchnie

Tym ulicom nie potrzeba wiele by wpaść w szał,
Uśpiona noc trzy dwa jeden zero strzał.
Nie potrzeba wiele tylko właściwego pretekstu,
I moje miasto wybuchnie jego chodniki są z semtexu.
Jego serce zamiast krwi pompuje nitro,
Mózg odpala lont otwiera kluczem rzeczywistość.
A ludzie śpią niektórzy zmienili się w plastik,
Plastikowe kości dusze plastikowe maski.
Przystaw ucho do chodnika otwórz oczy,
Nabierz w płuca haust powietrza i krzycz to dla życia.
Podnieś kamień poczuj strzał adrenaliny,
Nalej farby do gaśnicy i rozpierdol nią witryny.
Żyj,kochaj,mów pisz co tylko chcesz rób,
Sny są piękne ale życia przecież nie utkasz ze snu.
Nalej benzynę do butelki spójrz na swoich ludzi,
Ściśnij pięści za to w co wierzysz czas ruszyć.
Moje miasto wybuchnie! [Eldo]

Godzina zero jest blisko choć to nie Londyn czy Bagdad,
Spytają co było iskrą wiedząc że jest nią prawda.
Spytają kto to zrobił odpowiesz na to,
Parias prowodyr M I C detonator.
Krzyczą z ambony wkrótce zapłacą słono,
Miasto wybuchnie nasze serca już płoną.
Nie mam schizofrenii a często słyszę głosy,
Zbyt wiele kłamstw marnowanych szans – dosyć!
Nie znasz godziny ciesz się każdą chwilą,
Gdy jedno słowo może stać się butelką z benzyną.
Coś jak w L.A. w 92′ dla nas to dzień próby,
dla nich dzień zguby.
Nie wierzymy w bajki te czasy już za nami,
Dziś palimy majki i grunt pod ich stopami.
Żaden błazen nie pozbawi nas marzeń wiesz,
Zróbmy to razem dźwiękiem ruchem i obrazem. [Pelson]

To miasto wpada w szał wybiegam na ulicę,
Ładunek emocji gdzieś zdetonować krzykiem.
Chusta na twarzy ludzki czarny kształt,
I tylko oczy błyszczą w ogniu płonących aut.
Ludzka naiwność skopana na biurku,
Granat świat kłamał wycieram krew z butów.
Odpalam skrętem lont przy kanistrach,
Sercem jak kamień w szyby wspaniałych wystaw.
Wybucham śmiechem w bankach galeriach,
Ich syreni śpiew ma dziś barwę zwątpienia.
Salwa wkurwienia w redakcje biura parlamenty,
Gdzie cham przeklęty w pawich piórach.
Wchodzę na scenę i z zapałem fanatyka,
Bujam pełnym klubem na tych ciężkich bitach.
Słowa jak granaty jak butelki z nitro,
Rozpaloną świadomością można zmienić wszystko. [Włodi]

Odkazy

Leave a Reply

Your email address will not be published.